Sám si vařím, sám si peru…
Jenom já a čtyři zdi. Oknem zrovna prosvitlo slunce, které již vypadá stejně unaveně jako já. Ale presto musí, já musím a vlastně všichni musíme dále plnit svůj účel. Nebo si to aspoň myslíme. Právě mi přistál e-mail do mé pracovní schránky. V předmětu je spojení díky moc. Ani to nemusím otevírat. Další kolega, který přestává být mým kolegou. Ironie pandemie tkví v tom, že ani nemusíte být v práci, aby vás vyhodili.
Spojení slov díky moc je mým dnem doslova protkané. Ne, že bych snad narážel na zvýšenou míru vděku, ale automatická odpověď na pracovní maily, příjezd kurýra s obědem a další oblečením z online obchodu, který zní jako Lotrando, končí odpovědí díky moc. Poděkováním vlastně končí i začíná celý den… a nezačíná a nekončí zároveň i tak život? Člověk pod tíhou filozofických úvah plynoucích z bezděčného bloudění ve své krabici s internetem a notebookem stále po ruce začíná trošku šílet.
No nic. Povídka, která měla mít děj, ale vlastně ho nemá, je to, co chtěl autor říci. S covidem jsme ztratili děj. Snad ho brzy najdeme.