Strach z naděje

Jako stroj, který se zastavil.

Ozubená kolečka, která se stále zpomalovala, až dosáhla tempa, které jen stěží zpozorujete.

Ticho a prázdno. 

Panika.

Strach a naděje.

Ticho.

Prázdno.

Panika.

Nevím, co bylo silnější, ale vím, co bylo hlasitější.

Po několika dnech se panika překlopila do strachu a po pár týdnech strach do naděje. Přišlo vysvobození. Přišla volnost. Pomyslná. Nepředvídatelně konečná.

A pak strach a prázdno, které se příliš často točily v kruhu s nadějí. Nebyl to strach, který vzbuzoval ty nejsilnější deprimující prožitky. Byla to naděje. Naděje, kterou zneužili, protože každý ví, že umírá jako poslední. 

Znásilnili naději. Příliš mockrát na to, aby opravdu mohla žít dál.

A tak skomírala… A my s ní… Jeden po druhém, vedle sebe, každý sám. Víc než kdy dřív.

Strach vymizel. A najednou nám chyběl, na což jsme nebyli připravení. Vždyť kdo chce strach? Jen blázen, ne?

Nebo ten, kdo propadl hluboké devastující bezmoci bez konce a bez začátku. Kde se vzala? Kdy přišla? Jak odejde? 

A odejde vůbec?

Sinusoida našich srdcí, vášně a života se přibližovala přímce.

Bezmoc sžírala. A nikoho to nezajímalo, nikdo se neptal, nikdo se nestaral. 

Jenže mládí není odpovědí na všechno. Ztratili jsme čas, který nikdo nevrátí. Ztráty bolí. Tahle nečekaně silně. 

Odneslo to právě to mládí. My zestárli. Víc než o kolik stran se otočil kalendář. Kus svobodomyslnosti, volnosti a lehkosti odvanul pryč. 

Zůstali jsme tu stát bezmocní s mladou tváří, odosobnění a plní strachu polemizující nad tím, zda naděje opravdu umírá poslední. 

Protože možná je to právě ona, která už umřela. A my ti, kteří přežili. Zatím.

Ticho. Prázdno. 

Pravidelná sinusoida. 

burrito beatz · Drdakova Final Final