První den lockdownu jsem se minulý rok odhodlal k protipandemickému opatření: po dlouhém rozmýšlení jsem si Playstation 4. Měl jsem za to, že mě to bude obírat o čas. Ovšem, zanedlouho měl začít čas plynout jiným způsobem. Navíc mi to dovolilo cestovat, když byly okresy i hranice zavřené. Nechodil jsem jen po lesích a neobjevoval vágní terény v okolí svého bytu, ale krajinu jsem zakoušel skrze virtuální svět. Mělo jít tak trochu o eskapismus, ale zjistil jsem, že utéct nelze: podvědomě jsem si vybíral videohry, do kterých se témata izolace, nákazy a environmentálního kolapsu promítaly.
Hrát Death Stranding uprostřed světové pandemie byl zvláštní zážitek. Ven se chodilo jenom v rouškách, lidé se zabarikádovali v domácích karanténách, z rušných měst se stala města přízraků, běžný lidský dotek se proměnil v hrozbu, komunikovalo se jenom virtuálně a bez donáškových služeb by se to celé zhroutilo. Taky většina lidí v post-apokalyptickém světě Death Stranding se stáhla do karantény v podzemních krytech, dorozumívají se prostřednictvím hologramů a hlavním hrdinou je poslíček Sam Porter-Bridges, který trpí chorobnou fobií z lidského dotekua vy s ním jako hráč nejvíc času trávíte na dlouhých osamocených cestách. Doručujete potřebné suroviny, součástky nebo utlumováky Oxytocin, aby lidé byli schopní snášet život v neustálé izolaci. Hra se prolínala s žitou každodenností na několika úrovních.
Death Strandingu potvrzuje nedávnou předpověď, že v současném stavu světa postrádá žánr science fiction smysl, když je science fiction všude kolem nás. Zažíváte pocit osamění, když se brodíte dlouhé hodiny sněhem nebo řekami a doslova fyzicky zakoušíte různé terény.V Death Stranding musíte pracovat, dělat donášky, plnit seznamy úkolů. Ve stejné době jsem psal dizertaci a každé ráno vstával s tím, že jsem si vytvořil to-do list pro hraní (volný čas) a psaní (v normostranách denně). Takhle rutina (jako se rutiny doporučují a předepisují v psychiatrickách léčebnách) mi pomohla celou tu pandemickou situaci zvládnout.
Zároveň bylo i fyzickým výkonem odhodlat se a jít hrát. Po celých dnech strávených před digitálním displejem, uzavřený v textovém editoru nebo na zoomových callech a zoomové výuce je gampad a jiná obrazovka vlastně blbej nápad. Psychologové mluvili o „zoomové únavě“ (Zoom fatigue) nebo „skomírání“ (languishing), což mělo definovat pocity a nálady lidí pracujícíh z domova. Měl jsem to všechno, jen mi příběhy ve videohrách nedaly spát, jako když čtete nějakou fakt dobrou a vtahující knížku. Hrál jsem druhý díl Last of Us, kde se před vámi rozprostírá post-apokalyptický a vlastně post-pandemický severozápad Ameriky. Světem se přehnala neznámá epidemie, která z lidí dělá zombie s houboidním povlakem po celém těle. Větší úlevu a krásu, než se projíždět na koni rozbořeným Seattlem prorostlým zelení (v takové míře, jakou by městští plánovači nikdy nedovolili), jsem nezažil. Obzvlášt, když jsem se před tím musel probít přes hordy oživlých mrtvol v nějakém věžákovém činžáku.
Izolace se promítla i do videohry Control, kde se hlavní hrdinka vydává hledat ztraceného bratra. Našeptává jí zvláštní entita, která ji dovede až do budovy tajné vládní agentury Federal Burreau of Control (vzorem je brutalistní budova J. Edgara Hoovera ve Washingtonu, sídlo FBI). Celou hru jste uvěznění v jedné budově, která má vlastní život a ovládá ji jiná paranormální entita, narazíte tu na díry do jiných světů a dimenzí. Je to jako Stranger Things smíchané s Twin Peaks, finským metalem a konspiračními příběhy o tajných agenturách. Beton tu má vlastní vědomí a představuje pestrou, stále se měnící krajinu. Základem je se nenechat pohltit.
V hlavě mi už jen zní refrén songu Isolation od Joy Division, který moji zkušenost s virtuálními krajinami vystihuje lépe. V písni se zároveň skrývá všudypřítomná temnota, jakou jsme zakoušeli během pandemie s počítadly smrti a obavami o blízké, ale i chvilková úleva, jakou přináší chvilkové rozptýlení. Je to alibismus, nechám to na Ianu Curtisovi.
But if you could just see the beauty
These things I could never describe
These pleasures a wayward distraction
This is my one lucky prize
Isolation, isolation, isolation
Isolation, isolation